Koňské nebe

Kdo poprvé vydělal v Metylovicích prasečí, hovězí nebo koňskou kůži nebo udělal první bič se už nikdy nedovíme. Názory na to byly různé. Některé si pro zajímavost můžeme připomenout.
Ondřej Lepík ve svých vzpomínkách píše: „Zvláštností Metylovic byla domácí výroba bičů a řemenů.“ Otec mu vyprávěl, že původ výroby se odvozoval od tzv. „dříků“, kterých bylo v obci několik. Pamatoval ještě poslední dva, především nějakého Kaděru. V té době byli metylovští „dříci“ známí široko daleko. Skupovali vyřazené, k porážce určené koně v okolí. Odcházeli také do Polska a Uher, odkud přiháněli i menší stáda. Kůže se vydělávala tříslem, získaným hlavně ze smrkové kůry. V lese, kde se právě kácelo (muselo to být ovšem v létě, pokud byla míza), koželuzi odlupovali kůru skácených smrků. Vždy vcelku asi 150 centimetrů dlouhou. Tu rozložili na slunce, aby uschla. Suchou ji složili na hromadu a příležitostně odvezli domů. Rozdrcenou drť, které se říkalo dub, pak v kotli vařili. Do tohoto ještě teplého odvaru se namáčely kůže zbavené srsti a „mjozdry“. Občas odvar znovu zahřívali, případně přilévali nový. Vyčinění kůže tak trvalo dle velikosti a hlavně tloušťky tři až šest měsíců. Ondřej ještě znal čtyři koželuhy, kteří tímto způsobem kůži vydělávali. Byli to František Kupča, zvaný Rozocha, č.p. 49, Karel Kupča č.p. 41, František Boháč (Jankulů) č.p. 36 a František Bílek (Franta Janův) č.p. 32. V muzeu je vystavena kůže vydělaná „na dubeno“ z č.p. 41.
Karel Lepík, Ondřejův otec byl přesvědčený, že nejsou spolehlivé zprávy o tom, jak to v Metylovicích vlastně s vyděláváním kůží a výrobou bičů začalo. Někteří se prý domnívali, že to začal nějaký Žid, o které v té době nebyla v obci nouze. Jiní tvrdili, že se tomuto řemeslu naučil tovaryš na vandru.

Profesor Linhart v roce 1915 o Metylovicích napsal: „Kolem roku 1650 přišel do Metylovic jirchář a koželuh Bílek, který se zde usadil a začal rozvíjet řemeslo“.
Podle matriky by se  jednalo o Pavla Bílka, syna Mikuláše z Palkovic, který se 13.2.1678 oženil s Annou, dcerou Jury Kubaly z Metylovic. Byl to první Bílek v naší obci a stal se tak „praotcem“ následujících generací Bílků u nás.
Pan profesor pokračoval:“ Koželužství bylo tehdy velice vážené. Tovaryši byli sdruženi v tzv. bratrstva. Měli i svůj prapor a znak, který nosili na kabátě. Jeho zvětšeninu měli také vyvěšenu v herberku, místnosti, kde se konaly jejich schůze, na kterých si volně povídali a říkali jim fraj šprechy. Učeň pracoval zdarma, učební doba trvala čtyři roky a byla ukončena slavnostním přijetím mezi tovaryše.
Začátkem 18. století už zde bylo čtrnáct mistrů koželužských a devět řemenářů. Tovaryši chodili do světa na zkušenou – na vandr. A tak v roce 1800 odešel na vandr i Ignác Kořený. Ve Vídni se naučil dělat biče. Po návratu je začal vyrábět a prodávat na okolních trzích.
V roce 1870 přišli z vojny bratři Jan a Ignác Bílkovi a ti se začali věnovat výrobě bičů ve větším měřítku a rozesílali je po celém světě. Kůže se původně opatřovala tak, že se nakoupil živý dobytek, hlavně koně v Uhrách nebo v Haliči a celé stádo se přihnalo do Metylovic. Tady koně utratili. Zprvu za fojstvím, později na Baděnovicích. Proto se Metylovicím říkalo „Koňské nebe“.
Z poznámek paní Jindřišky Bílkové, manželky řemenáře Sylvestra Bílka jsem si vypsala: „Bylo to po válce s Pruskem, vojáci se vraceli do svých domovů. Vrátil se i metylovský rodák Jan Bílek, později zvaný Šugar. Sloužil u hudby, hrál na hoboj. /Jeho praprapravnučka Lucie ostatně také, ale ne u vojska, nýbrž na konzervatoři./ Za svého vojančení prošel celé Rakousko. Ve Vídni ho zaujala výroba bičů. Přišel domů a pustil se do ní s bratrem Ignácem. Začínali primitivně, ale postupně do výroby vnikali a také ji vylepšovali. Kůže začali vyčiňovat solí a ledkem.
Dílnu měl tehdy málokdo. Většinou se dělalo v kuchyni, kůlně nebo venku při potoku. Na výrobě se podílela celá rodina. Muži kůže vydělávali, děti je při pasení dobytka zaplétaly, děvčata uzelkovala a ženy kulaly. Hotové zboží se prodávalo na trzích v Místku nebo ve Frýdku, v Příboře i v Bílovci. Veliký trh býval na svatou Annu v Novém Jičíně. Ten největší, v Těšíně, trval tři dny. Drobní řemeslníci nosívali zboží na zádech v pytli. Chodili pěšky, po polních cestách. Pokud bylo v rodině více sourozenců, šli dva. Jeden nesl zboží na půl cesty a pak se vrátil domů. Druhý s ním došel do cíle.
Ti větší řemenáři se vždy domluvili tři mezi sebou a najali „fasuňk“, totiž vůz s koněm. Nad vozem na vrbové pruty připevnili režnou plachtu a vezli zboží na trh. Byla to cesta svízelná a často nebezpečná. Jan Bílek, již jako staříček vyprávěl, že když jel se zbožím dále do světa, třeba do Bialska, Tarnowa, Przemyslu, ke Lvovu a také do Uher a míval naložený plný vůz, měl u sebe vždy revolver pro případ přepadení. Ale nikdy ho nemusel použít. Při prodeji se hned uzavíraly další objednávky.
Když byl v Metylovicích v roce 1895 pro potřeby řemenářů otevřen poštovní úřad, začalo se zboží posílat poštou na dobírku. Faktury se z počátku ještě nepsaly. Na okraj průvodky se pouze poznačilo, kolik kusů v balíku je. To stačilo jako doklad jak příjemci tak dodavateli.
Rozvíjející se kožedělný průmysl nakonec spotřeboval kvalitní domácí suroviny a místní řemenáři začali kupovat lacinější kůže buvolů z Jižní Ameriky.“
V archivu jsou záznamy z jednání Samostatného společenstva sedlářů, čalouníků a řemenářů v Místku, které bylo ustaveno v roce 1931. Tehdy přešli metylovští řemenáři z Řadového společenstva ve Frýdlantě do Místku. Jako perličku uvádím, že mezi nimi bylo dvanáct Bílků, dva Halati, tři Liberdi, čtyři Němci, čtyři Šiguti a jen jeden Tajchman.
Na kandidátce předsednictva bylo jedenáct lidí, z toho sedm z Metylovic. Jasně to vypovídá o významném postavení našich řemenářů. Zvoleni tehdy byli: Vavřín Bílek, Lubomír Bílek, Viktor Liberda senior, František Halata. Jednatelem se stal Metod Bílek, jako náhradníci byli zvoleni Sylvestr Bílek a Rudolf Bílek.
Miloš Čupa napsal o našich řemenářích pásmo. Hrálo se v Sokolovně a navíc ho vysílal i Československý rozhlas Ostrava. Je veliká škoda, že se nedochovalo. Na vesnici ho nikdo nemá a archiv ostravského rozhlasu za války vyhořel. Pamětníci si ale na hru dobře pamatují. Dokázali vyjmenovat alespoň část lidí, kteří tehdy hráli. Byli to mimo jiné František Pečinka, Jan Vyvial, Metoděj Havlák, Vojta Šigut a Ferda Juřica.

Ve dvacátém století bylo u nás více než dvacet řemenářských firem. Nechci je řadit podle velikosti nebo významu. Raději pojďme společně na procházku vesnicí od dolního konce na horní a připomeňme si postupně všechny řemenářské živnosti, o kterých se zachovalo nějaké svědectví.

Hned za cedulí Metylovice po pravé straně stojí veliký dům.
V něm žil a pracoval majitel firmy Bílek Metoděj, č.p. 233.

Byl nejmladším synem řemenáře Jana Bílka Šugara. Podle slov pana Jaroslava Grossmanna se ve firmě vydělávaly beraniny, dělaly biče a koňské postroje. Dobře si to pamatoval, vždyť ve firmě pracoval od svých čtrnácti let. Balíky zboží vozil na poštu. Směřovaly do Mělníka v Čechách a do Itálie. Vybavil si, že mimo něho ve firmě pracovali Barka Mališová, Jalůvčata, Ruda Němec, Jan Liberda,  Vojta a Pavel Šigutovi. foto č.1
Když byli manželé Bílkovi za války zatčeni, vedení firmy se ujala nezletilá dcera Jarmila. V té době jí byl velikou oporou Láďa Bílek, syn strýce Jana (jeden ze synů Jana Bílka Šugara) a tety Maruši.
Paní Anežka Mališová uvedla, že právě tam se vyráběly i panské zdobené krpce  a pan Bílek je posílal někam do Prahy. Jeho dcera paní Jarmila Kovařovicová poslala fotografii dětských krpců, zdobených perličkami, které jí tatínek v dětství vyrobil.
Zmínila jsem v úvodu, že pan Bílek byl jednatelem Samostatného společenstva.  Při jednání vystoupil s názorem, že by se mělo přikročit k dávno slíbenému penzijnímu pojištění místo zakládání chudinského fondu pro zchudlé živnostníky.

V sousedství pracoval
Lepík Josef, č.p. 57
Narodil se roku 1905 a byl ve třicátých letech zaměstnán u švagra Františka Halaty. Když se v roce 1931 oženil, chtěl se osamostatnit. Bičařů už bylo v Metylovicích hodně a tak začal dělat ručky. Navíc jejich výroba nebyla tak investičně náročná jako bičařství. Živnost založil v roce 1932. Pracoval doma, jen s manželkou. Dílnu neměli, vše dělali v síni na štoku. Poptávka byla po ručkách na biče  kravařské i koňské, dělali také dětské bičíky a čagánky. Navíc vyráběli střapečky z kůže. Ty si kravaři dávali na konce bičů, aby jim pěkně práskaly.
Na ručky používali rákos, který se dovážel z Manily na Filipínách. Byly to pruty o průměru 2-2,5 centimetrů a délce  5-6 metrů. Pan Lepík je upravoval speciálním hoblíkem a nakonec natřel šelakem.
Dětské ručky byly ze dřeva. Ohýbali je nad parou, natřeli bezbarvým lakem a hadrem, namočeným do bílé barvy dělali na základ otisky.

Obchodoval také s bičišťaty z Itálie. Byly ze dřeva, pravděpodobně z akátu. Kupovali je Slováci a prodávali v oblasti od Turzovky až po Žilinu. Zájemci byli i v okolí Uherského Hradiště. S vyrobeným  zbožím jezdila manželka na kole po  poutích a trzích a tam  je prodávala. Většinou v Příboře, Kopřivnici, Štramberku nebo Staříči.
Manželé Lepíkovi si udrželi živnost asi do roku 1952. Pak museli skončit.
Za mostem přes Olešnou stojí za potokem dvě vysoké budovy. Bývalá dílna a obytný dům. V dílně podnikal

Bílek Vavřín, č.p. 99
Bílek Vavřín, senior ( 1843-1923)
Narodil se v domku č.p. 52 v řemenářské rodině Jakuba Bílka. Na č.p. 99 se přestěhoval kolem roku 1864. Tehdy zde místo velikého domu stála jen chalupa a přes potok byl brod. Postupně se mu narodilo ve třech manželstvích dvacet šest dětí.  Při tehdejší vysoké dětské úmrtnosti jich mnoho v útlém věku zemřelo.  Řada synů se později rovněž věnovala řemenářství.
Pravděpodobně kolem roku 1908, bylo mu tehdy 65 let, předal firmu synu Vavřínovi z 1. manželství a   odstěhoval se svou třetí manželkou Marií a mladšími dětmi z tohoto manželství na Pajurkovice, na č.p. 24.

 
Bílek Vavřín junior (1876-1945)
Firmu rozšířil a v roce 1919 přestavěl dům do dnešní podoby. V době největšího rozkvětu pracovalo pod jeho vedením 25-30 zaměstnanců.Vydělávali kůže, vyráběli biče, pásky a řemeny. Těžkou práci začal Vavřín nahrazovat stroji. Nějakou dobu tam pracoval i Ondřej Lepík. Poznamenal si, že dělali asi padesát různých čísel bičů dle síly, délky, upravení nebo zabarvení.

Ze začátku se zboží vozilo na jarmarky nebo roznášelo do dalekého okolí podomními obchodníky. Ti nabrali zboží a pustili se pěšky do Polska či Uher. Teprve krátce před první světovou válkou si Vavřín Bílek najal obchodní cestující (jedním z nich byl pan Biolek), kteří mu objednávky sháněli. Odběratelé byli v celém Rakousku -Uhersku, Itálii i na blízkém Východě.
Koncem druhé světové války u Vavřína Bílka pracovali mimo jiné  Josef Pečínka, který byl výborný „kroč“, (kráječ bičů) Anežka Kupčová a Alois Bílek. Jména ostatních dělníků upadla po tak dlouhé době v zapomnění. Až na jedno.
Při otevření muzea 7.8. 2010 se přihlásila paní, jejíž babička pracovala od třinácti let „v bičach“ právě u Vavřína Bílka. Narodila se v roce 1898 a jmenovala se Jana Svobodová. Ve firmě pracovala asi do roku 1920. Pak se  provdala do Palkovic.
                           
Když odbočíme z hlavní silnice a vydáme se na Baděnovice uvidíme domek,  v němž  bydlel
Šigut Leopold, č.p. 52
Jeho maminka Johana, provdaná za ševce Šiguta, pocházela z 1. manželství Vavřína Bílka seniora. Její muž vyráběl krpce.
Polda, jak ho všichni vrstevníci jmenovali, měl pět ročníků gymnázia a byl to takový písmák. Přispíval do časopisu Těšínsko. Spoluobčané mu říkali „advokát chudých“. V hospodě sepisoval lidem na přání různé žádosti, neboť se vědělo, že „ví, jak na to“.

Vyráběl biče a zřejmě vydělával i kůže, neboť neteř si vybavila, že za domkem byly betonové kádě. Zaměstnával jen kráječe. Firma zřejmě příliš neprosperovala. Ale díky panu Šigutovi získalo Muzeum Beskyd ve Frýdku  v sedmdesátých letech různé řemenářské nářadí.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že všechny předměty, které jsou vystaveny v našem muzeu a jsou zapůjčeny z Muzea Beskyd nebo z Valašského muzea  v Rožnově pocházejí z Metylovic, neboť se jedná o dary našich občanů daným institucím.

Když se vrátíme zpět na hlavní silnici, ve třetím domku po pravé straně měl živnost
Halata František, č.p. 145
Narodil se roku 1892 a jeho přízvisko bylo Cukrmandel. I jeho žena Anna měla řemenářství v krvi, neboť pocházela z třetího manželství Vavřína Bílka seniora. Firma byla rodinná. Rodičům pomáhaly tři dcery a starší ze svou synů, který po vyučení navštěvoval ještě pokračovací školu ve Frenštátě.
Kůže, které pocházely z Argentiny si doma vyčiňovali. Biče krájel pan Halata sám, později mu pomáhal syn Vojta. Dělali biče pletené i uzelkované, úvrazky, šňůrky do bot dlouhé 80 centimetrů a švihle o délce 120 centimetrů, určené k výrobě postrojů. Když bylo hodně zakázek, pracovalo se dlouho do noci. Zboží posílali odběratelům poštou. Za druhé světové války tu chodili i pašeráci ze Slovenska a měnili řemenářské zboží za textil.

Mladší syn si pamatuje, že když došlo ke znárodnění, přišli „Lipiňoci“  – členové Lidových milicí z Válcoven plechu – v počtu osmi až dvanácti mužů na prohlídku v několika vlnách. Překopali i uložené seno a slámu, když se snažili najít uschovaný materiál nebo výrobky.

Hned přes cestu bydlel
Šigut Josef , č.p. 59
Pan Josef pracoval jen se svou ženou Terezií, neměli ani tovaryše. Později jim pomáhala schovanka s manželem. Vyráběli biče a šili kabely. Jednu z nich můžete vidět v místním muzeu. Pan Šigut zemřel 1. dubna 1948, ještě před znárodněním a jeho manželka pak živnost odhlásila. ¨

Pokračujeme hlavní silnicí směrem ke kostelu. Mineme několik domků a po pravé straně, za vzorně udržovanou dřevjanicí stojí za potokem domek, v němž prosperovala firma
Halata František a synové, č.p. 141
Pracoval v ní otec František a synové Blažej, Lubomír a Bedřich s jedním, někdy se dvěma pomocníky. Dělali biče, kožené šňůrky do bot, opasky, kapice k cepům a švihle. Zároveň vyráběli z rákosu ručky k bičům.
Strojem uřízli tvar ručky, ručně ji ohoblovali a nakonec uhladili smirkem. Část ručky, kuličku a obrouček, které byly z nití namočili do klihu, aby se tak konec bičiště zpevnil (kulička se ještě předtím zapošívala). Kromě laku a barvení anilinovými barvami je taky opřádali barevnou přízí. K tomu používali pletací stroj.
Jednou se otec František s plnou náručí rákosu nahnul nad stroj, aby ho vypnul. Udělal to tak nešťastně, že mu mašina uřízla tři prsty, čtvrtý zůstal viset za kůži. Rychle s ním běželi do místního hostince na  Čihadle. Hostinský do něj vrazil panáka, nastartoval motorku se sajdkárou a odvezl do nemocnice. Lékařům se podařilo zachránit pouze ukazováček.
Co teď, když dosud krájel z kůže biče a to byla práce jen pro odborníky. Pan Halata se nevzdal.  Pomocí tkaniček si vytvořil kolem dlaně něco jako kapsu. Do ní  zastrčil nůž a opět krájel. A opět dobře. Když si necháte v muzeu pustit DVD, můžete pana Františka Halatu vidět při práci.
V roce 1948 nebo 1949 odjížděl jeho syn brzy ráno na exercicie. U Kašového mlýnka si všiml, že na okraji silnice stojí řada prázdných nákladních aut. Udivilo ho to, ale pustil vše z hlavy. Když se po třech dnech vracel, již na nádraží ve Frýdku se od známého dověděl, že během jeho nepřítomnosti převrátily   čety mužů z Válcoven plechu Metylovice vzhůru nohama.

Nejdříve museli udělat řemenáři inventuru a podle ní odevzdat suroviny i výrobky. Pak nastoupili chlapi s krompáči. U Halatů bourali v dílně i zdi, aby zjistili, zda v nich není něco ukryto. Krátce před tím objednal syn Lubomír vysušené kůže z Argentiny přes pražskou firmu Kotva. Vlak je přivezl do Frýdlantu n. O. Všechno museli  osobně odvézt k Sylvestru Bílkovi, kde se zabavený materiál shromažďoval.
Bedřich pracoval 14 dnů  v Gale v Palkovicích, poté u Konvičky ve Frenštátě.
Jako první z vesnice  pan Bedřich Halata nastoupil na vojnu k PTP v Ostravě. Pracovali  na dole Pokrok. Bydleli ve finských domcích, areál byl obehnán ostnatým drátem.
Naproti firmy bydlela paní Boháčová, která si brala domů biče k zaplétání. Dcera Zdenka přitom pomáhala. Říkala, že výdělky řemenářům nikdy nezáviděla. Na vlastní oči viděla, jak se při práci nepředstavitelně nadřou.
Zmínila také příhodu pekaře Laníka z Kozlovic. Rozvážel po vesnicích chléb a pečivo. Když přijel  do Metylovic a zvířata ucítila pach kůží zabitých koní, vzepjala se a tryskem projela obcí. Muž na kozlíku je nebyl schopen zastavit.

Jen přes cestu měl živnost
Bílek Jan Cyril č.p. 126
Narodil se v roce 1874 v prvním manželství řemenáře Vavřína Bílka seniora. Ženil se kolem padesátky. Vedl dílnu,  manželka se starala o administrativu.
Kůži bral od řezníka z Čeladné. „Mjozdřil“ ji Alois Čupa od kostela. Když onemocněl, pokračoval v jeho práci Josef Kořený, který bydlel naproti a byl v Metylovicích uznávaným odborníkem. Jejich rodiny si braly domů biče ke „kulani a uzelkovani“. Vyráběli biče , tažníky pro koně a šňůrky do bot pro vojsko. V dílně zaměstnávali do roku 1947 souseda pana Grossmanna staršího (ten vždy v neděli odpoledne hrával v létě venku krásně na harmoniku), Josefa Lepíka „z kopca“  a paní Mertovou. Objednávky na zboží chodily z Holandska, Lucemburska, Belgie, Maroka, Palestiny i Alžírska. Poslední objednávka na jejich adresu přišla ještě v roce 1950, ale to už firma neexistovala.
Pan Bílek zemřel  v lednu 1948. Původně bydleli ve staré dřevjanici. Když začali stavět nový dům, přestěhovali se do dílny, která dodnes stojí. Měla dvě místnosti., V jedné bydleli, ve druhé dělali. Syn  majitele firmy se domnívá, že se vyvlastňovalo ve dvou vlnách. V první byli vyvlastněni ti, kteří zároveň s výrobou bičů vydělávali i kůže. Potom teprve přišli na řadu ostatní, kteří vydělanou kůži zpracovávali dále.

Když začala razie proti řemenářům, měli u nového domu dokončeny základy. Ve  sklepě byly tudíž pytle s cementem. Milicionáři z Válcoven byli přesvědčeni, že je v nich barvivo na kůže a tak je všechny rozpíchali. Také v dílně mlátili do stropu. Hledali schovaný materiál. Paní Bílková jim řekla, že řádí jako gestapo. Poslali na ni četníka. Byl to shodou okolností slušný člověk. Přijal její vysvětlení, že manžel byl za války jako Sokol zatčen a vyslýchán gestapem, které postupovalo stejně. Četník zformuloval hlášení tak, že neměla žádné další problémy, dostala pouze pokutu.

Vedle na téže straně stojí dům, ve kterém podnikal
Bílek Lubomír, č.p. 32

Jeho přízvisko bylo Wolner. Podle sousedů vyráběla firma biče. Jeho dcera Květka a syn Libor chodili s několika dalšími dětmi řemenářů do pokračovací školy ve Frenštátě. Pan Bílek krátce pracoval v oboru v šedesátých letech. Pod hlavičkou Drobné provozovny MNV vyráběl pásky.
Nemohu opomenout vzpomínku paní Jarmily Kovařovicové, dcery Metoděje Bílka. Napsala, že pan Lubomír Bílek s ní jel po zatčení rodičů do Prahy na ministerstvo.. Jen díky tomu mohla ve svých sedmnácti letech vést otcovu firmu po dobu jeho zatčení.

Hned přes cestu byla další řemenářská živnost
Bílek Jan, zvaný Šugar č.p. 189
Postavil velkou dílnu, údajně to byla první řemenářská dílna v Metylovicích. Řemenářství se věnovali syn Sylvestr, Josef, Metod a pravděpodobně i Jan. Pan Bílek měl krásný hlas, zpíval na kůru a přátelil se s tehdejším řídícím školy Josefem Doležilem, který byl zároveň ředitelem kůru.
Po jeho smrti převzal firmu syn Sylvestr, který přístavbou dvou místností spojil domek č.p. 189 s dílnou.
Později se přestěhoval s rodinou do vilky č.p. l53. Objekt se rozdělil na dvě části. V původním domku č.p. 189 bydlel výborný „kroč“ (kráječ bičů), který u Sylvestra pracoval, pan Josef Němec, zvaný Jozefeček.

 

 Přístavba s dílnou dostala nové číslo a tady později bydlel
Bílek Valentin junior, č.p. 327
Pocházel z třetího manželství Vavřína Bílka staršího. Vyráběl dětské bičíky a čagánky. U firmy pracovala podle pamětníků Miluška Němcová a Marie Boháčová, později provdaná Vyvialová. Výrobky prodával prostřednictvím starého pana Vašendy, který s nimi chodil po poutích.
V ústním podání se zachovala úsměvná vzpomínka, jak se pan Bílek, už jako starý pán, chlubil v hospodě na Čihadle, že nikdy v životě nebyl na Čupku. Protože nevydělával kůže, musel pravděpodobně ukončit výrobu až v roce 1953.

V domku naproti Čihadla pracoval řemenář
Bílek Oldřich, č.p. 166
Podle pamětníků pracoval sám. Uměl vydělávat kůže a dělal biče. Byl také hudebníkem a založil dechovou kapelu. V sobotu odpoledne nebo v podvečer se linuly z jeho hospodářské budovy veselé tóny dechovky.

Hned ve vedlejší budově (dnes prodejna MaJ) žil s rodinou
Bílek Jan
Vyučil se u Vavřína Bílka na dolním konci. V suterénu měl malou dílnu a jámu na vyčiňování kůží. Jeho syn Mojmír se vyučil řemenářem a jirchářem u Viktora Liberdy. Jednou týdně chodil do odborné školy ve Frenštátě p.R. V řemenářství ale nepracoval dlouho, neboť po dvou nebo třech letech přišlo znárodnění. Ale ve vydělávání kůží pro svou vlastní potřebu pokračoval až do stáří.

Přímo přes cestu si postavil dům
Mališ Alois č.p. 372
Vyučil se u Sylvestra Bílka, v jehož rodině v mládí žil. V malé rodinné firmě pracoval se ženou. Někdy jim pomáhali muži s „rozdřením“ a krájením bičů, ale pan Lojza uměl dobře obojí. Vydělávali kůže a dělali biče. Jeho žena vzpomínala, že za války byly kůže na příděl a tak vládla mezi řemenáři řevnivost. Vždyť na množství kůží byla závislá výroba a tím i prodej hotových výrobků. Za druhé světové války často odebírali zboží Slováci. Koupili ho tolik, kolik unesli a pašovali na Slovensko.
Když přišlo znárodnění, dostali řemenáři příkaz, že mají všechny suroviny i výrobky odevzdat. Nikomu z nich tehdy nenapadlo, že se režim udrží a tak část odevzdali, část schovali. Pan Mališ odnesl za šera nějaké zásoby do domku tchýně, která bydlela vedle.
Syn paní Mališové si to dodnes pamatuje. Jezdil na koloběžce po vesnici. Autobusem přijelo sedm milicionářů z Válcoven a začala razie u Valentina Šiguta. Stál u mostku a přihlížel. Náhle slyšel, jak chlapi říkají: „Ještě nám zbývá Alois Mališ.“ Obrátil se a uháněl domů.

Byli tam za pár minut. Hledali ve sklepě, přehrabovali uhlí. Když v ložnici vytáhli zpod postele balík, manželé ztuhli, že na něco zapomněli. Ale byly to naštěstí jen rolety. Milice odjela s nepořízenou. Ale druhý den přijeli znovu.
Někdo zřejmě viděl, jak pan Mališ něco přenáší k Čupům a udal ho. A tak začala prohlídka tam. Když otevřeli almaru, narazili na vojenskou uniformu. „Co je to?“, ptal se „Lipoňok“. „To je uniforma mého bratra, kterého popravili Němci“, zněla odpověď. To je zarazilo. V prohlídce nepokračovali a odešli.

Když odbočíme u autobusové zastávky přes mostek a pokračujeme cestou na Čupek, mineme domek, ve kterém pracoval
Halata  Jan, č.p. 71
Tady pouze víme, že dělal koňské postroje a jeho syn Václav biče. Někdy Janovi pomáhal bratr Valentin, zvaný „Basista“.
Zachovalo se ovšem potvrzení, kde na listině s hlavičkou „Jan Halata, Metylovice u Místku, Továrna bičů, šicích řemínků, šněrovadel a bičů“  pan Halata potvrzuje, že u něho pracoval jako pomocník v řemenářství od 1. října 1908 do 1. října 1911 František Halata.

Vrátíme se na hlavní silnici. Za autobusovou zastávkou zabočíme vlevo. Přijdeme k domu, kde měl živnost
Liberda Viktor, č.p. 165   Výroba koženého a sportovního zboží
Více nám o jeho profesním a osobním životě napsal pan Ing. Vítězslav Liberda, jeho vnuk
Narodil se na první jarní den v roce 1899 řemenáři Františku Liberdovi a jeho manželce Anně
– tolik výpis z křestního listu, který dokazuje, že byl pokračovatelem v tradici svého rodu.
Již v nejstarším dochovalém dokumentu, kterým je Výstavní diplom z Jubilejní výstavy moravsko-slezského Pobeskydí od 18. července do 15. srpna 1926, jsou jeho výrobky oceněny zlatou medailí. A kvalita byla v této dílně vždy na 1. místě, což dokazuje další Krajinská výstava ve Frenštátě pod Radhoštěm v roce 1936, o 10 let později. Originál tohoto diplomu zdobí stěnu v našem muzeu.
V dílně pracovali lidé z nejbližšího okolí, synovec Jindra a soused Lojza Mališ, řemeslu se vyučil i jeho jediný syn Viktor. Pro mistrovskou zkoušku vyrobil tři kožené aktovky.  Jistě oceníte kvalitní zpracování jedna z nich je rovněž vystavená ve vitríně našeho muzea.
Mladý Viktorek po vyučení studoval na obchodní akademii ve Frenštátě p. Radhoštěm, aby se vyznal také v účetnictví a mohl později převzít firmu.

 

Dílna byla zařízena v levém křídle rodinného domku popisné číslo 165 a měla rozměry 3x7m. Před ní byla ještě jedna místnost, která sloužila jako sklad kůže, hotových výrobků a zároveň jako kancelář. Tyto prostory dodnes existují, dokonce slouží podobným účelům. V dílně je k vidění dlouhý pracovní stůl, tzv. štok, s pracovní deskou z lipových fošen. Na štoku se krájely z velkých kusů kůže úzké proužky na biče. Vedle stála válcovačka a nýtovačka. Dvoumetrová nožice Solingen a šicí stroje na hrubou kůží zn. Pfaff skončily po vydání zákona o dobudování socialismu v n. p. Slezan ve Frýdku. Nýtovačka je nyní zapůjčena do expozice muzea. Dochovala se v plně funkčním autentickém stavu (viz foto na poslední straně)
Viktor Liberda myslel dopředu. Koňské povozy pomalu začala nahrazovat automobilová doprava a správně vytušil, že poptávka po tradičních bičích bude klesat. Aby byl v předstihu, pořídil si automobil, Tatru 12, kterým jezdil na Slovensko a do Maďarska pro hotové kůže. Hlavně však přeorientoval výrobní program na výrobu koženého a sportovního zboží. Opasky, aktovky, pouzdra, balóny, lyžařské vázání a výplety lyžařských holí. Podle části dochovalé dřevěné formy, ve které se tvarovaly ušité míče do kulatého tvaru, je pro dokumentaci tehdejší technologie zhotovena replika původní formy. Je k vidění v jedné z vitrín v muzeu.

Slibný rozvoj produkce dílny byl po únorové revoluci násilně přerušen. Každý, kdo trochu vyčníval, byl pro nový režim nepřijatelný. Na základě falešného udání, že kšeftuje s kůží, byl Viktor Liberda zatčen a uvězněn v Ilavě na Slovensku. Kůže byly zabaveny a odvezeny.
Za vzorné chování byl po roce propuštěn, ale chladné vězení nevratně poškodilo jeho zdraví a ke konci života chodil o berlích.
V roce 1969 byl rehabilitován, ale zdraví mu to nevrátilo. Když v roce 1975 zemřel, kondoloval pozůstalým nad rakví Dominik Bílek se slovy “….. to neměli dělat, byl to poctivý člověk“.

Hned v sousedství sídlila prosperující firma
 Bílek Sylvestr, č.p. 153
Vydělávali kůže, vyráběli biče, kůže na bubny a pergamen. Biče vyváželi do Polska, Maďarska a na Slovensko, kůže na bubny odebírali hudebníci z Ostravy. Pamětníci uvedli, že biče krájeli František Pečinka, vyhlášený metylovský „kroč“ a Josef Němec, zvaný Jozefeček. Mjozdřil pan Josef Kořený, dále tam pracovali Mařka Němcová od krejčího, Ludmila Čupová, Lojzka Halatová, Elza Kupčová, Ludvík Židek , Marie Šimková, Tynka Němcová, Zdenka Mertová a Lidka Pečinková. V kanceláři pracovala Lidka Liberdová.
Dvě z těchto žen, paní Zdenka, nyní Herotová z Pržna a paní Lidka, nyní Polášková z Palkovic se osobně zúčastnily slavnostního otevření muzea. Paní Zdenka vzpomínala, jak napínali telecí kůže na rámy a hrdě dodala: „Nikde jinde v Metylovicích to nedělali.“ I její otec pracoval v řemenářství. Naučil se dělat ručky u Halaty Františka a nějakou dobu je dělal ve svém domku.
Paní Lidka pracovala u Sylvestra Bílka od čtrnácti let. Je přesvědčena, že si v mládí při dělání bičů tak vytrénovala ruce, že ji nikdy později při dojení v JZD nebolely.

Krátce před Únorem 1948 objednali ve firmě změkčovací stroj, postruhovací stroj a činící sud o průměru 1,5 metru. Netrvalo dlouho a do firmy byl jmenován národní správce. Prý pocházel ze Šumperka. V dílně byla vlna různých barev, která se používala na střapce. Ukradl ji a omotal si přadeno kolem lýtek pod kalhotami. Při chůzi se konec přadena odmotal a když šel vesnicí, táhla se vlna za ním, aniž cokoliv zpozoroval. Kolemjdoucím to pochopitelně neuniklo.
Poslední den roku 1948 přišlo do firmy šestnáct chlapů. Rabování nastalo o jmeninách majitele. Začali hledat a odnášet zásoby. Syn zaslechl, jak jeden z mužů vytýká ostatním, že ho zavolali pozdě, že si nemohl více pobrat. Později zase manželka jednoho z nich nosila jejich kabelku z teletiny.  Je možné, že část zabavených věcí si někteří muži nechali pro vlastní potřebu.

Nějakou kratší dobu dostávala firma ještě příděl surových teletin, měsíčně asi padesát kusů. Strojově je opracovávali a pak odevzdávali Červenému kříži. Sloužily na obalování protéz.
Kromě materiálu a výrobků znárodnili stroje, které odvezli do Galy v Palkovicích. Dílnu vyvlastnili, po léta sloužila jako mateřská škola. V menší budově na dvoře byla zřízena obecní prádelna.
Pana Sylvestra Bílka zavřeli, rodině předepsali vysokou pokutu. Když se po vypršení trestu vrátil domů, byl to už zlomený člověk.
.
Naproti přes cestu v domku s dřevěnou pavlačí měl řemenářskou živnost
Šigut Pavel, č.p. 170
Ve  firmě pracovali jen rodinní příslušníci. Otec, synové a dcera. Vyráběli kapice, řemínky do bot a biče, které jim někdy pomáhala uzelkovat Cilka Němcová. Kůže  nevydělávali. Vyčiňovali je, jak už jsem zmínila dříve, u bratra Valentina Šiguta. Zákazníci byli velice spokojení. Šiguti jim totiž vždy vycházeli vstříc, když měli nějaké nestandardní požadavky.

Pokračujeme nahoru a mineme po pravé straně domek v němž žil
Němec Vavřín, č.p. 133  

Řemeslu se vyučil u svého otce. Protože bylo v obci mnoho řemenářů, nedostal povolení k založení živnosti. A tak se hned po svatbě v roce 1934 vydal i s manželkou do Jugoslávie, kde měl úspěšnou řemenářskou firmu švagr Josef Mužný. V roce 1937 se vrátil i s rodinou zpět a pracoval nějakou dobu ve fabrice. Po válce se s rodinou přestěhoval do domku č. 133. Tam v malé dílničce vyráběl biče, řemínky do bot a koňské postroje. Nikoho nezaměstnával, občas mu vypomáhala příbuzná Hanka Lepíková.
Přesto jim milice sebrala všechno včetně potravinových lístků, neboť podle názorů těchto lidí byli „buržousti“.

Tady je možná na místě připomenout metylovské občany, kteří provozovali řemenářství v Jugoslávii, kam odjeli za 1. republiky.
Již dříve zmíněný Josef Mužný odjel nejdříve  sám. Založil v Nové Gradišce (nyní v Chorvatsku) prosperující živnost, vrátil se pro svou snoubenku a po sňatku si ji odvezl do zmíněného městečka. Jeho firma zaměstnávala až třicet lidí. Zaměstnanci měli pana Mužného rádi. Dokonce si přáli, aby se u nich stal starostou.
Pan Jan Hajdušek odjel do Jugoslávie v roce 1924. Pracoval rovněž v Nové Gradišce, kde  se  později oženil.  Po dvaceti šesti letech se i s rodinou vrátil do Metylovic.
Také jeho mladší bratr Metoděj pracoval v Nové Gradišce s manželkou Andělou. Pocházela rovněž z Metylovic. I oni se po válce vrátili  s dětmi do rodné obce.

Vrátíme se na hlavní silnici a pokračujeme směrem ke škole. Po pravé straně měl firmu

Liberda Antonín, č.p. 171
Byl švagrem Františka Halaty. Za chalupou měli „duču“ (tůň), v níž močili kůže a malou dílničku, kde je sušili a řezali. Biče vyráběli v kuchyni. Pomáhala mu manželka a dcery, z nichž jedna byla zaměstnaná ve fabrice, takže mohla pracovat jen po večerech. Syn měl na starosti hlavně kancelářskou práci.
Pan Jan Vyvial vzpomínal, že u nich prožil učňovská léta. Zároveň se domníval, že byl posledním z vesnice, který se řemenářství vyučil.

Když bylo hodně zakázek, dělalo se u Liberdů dlouho do noci. Museli termín dodržet, neboť konkurence byla veliká. Hotové zboží ihned zabalili a odvezli na poštu. Štítky s adresou měli na balících vždy obrácené k zemi. Každý totiž své odběratele tajil, aby mu je konkurence nevyfoukla. Biče kulali ručně. Později jim Václav Dražek, který se do obce přistěhoval z Čech, zhotovil šikovnou mašinku, která práci hodně ulehčila.
Krátce před znárodněním převzal firmu syn. Vystavěl novou dílnu, opatřil ji firemní tabulí (original můžete vidět v muzeu, fotku na poslední straně zpravodaje) a zaměstnal tři tovaryše.
Protože se už začalo po vesnici šuškat, že řemenáři o všechno přijdou, tajně zakopal část kůží do hnoje. To jediné  zůstalo. Ostatní jim sebrali, včetně „mašinky na kulani“.
Několik dní předtím vezli na sáňkách svému strýci na dolním konci pod plachtou střapečky na biče. Když jeli kolem Viktora Liberdy, právě tam milice rabovala. Rány i kravál bylo slyšet až na cestu. Hrůzou přidali do kroku. Tu se sáňky zvrhly a náklad se vysypal. Nejdříve ztuhli leknutím, ale pak vše bleskově posbírali. Nikdo nic nezahlédl, náklad v pořádku dovezli.
Z kůží, které zachránili, začali vyrábět  biče tajně. Ale sousedka je upozornila, že když dělají v dílně, je to hodně slyšet. Báli se, aby je  někdo neudal a tak dále nepokračovali.

Mineme školu, hned za hasičskou zbrojnicí zahneme doleva. Ve velikém jednopatrovém  domě žila
Bílková Antonie, č.p. 73
Narodila se ve druhém manželství Vavřína Bílka seniora. V roce 1908 se provdala za Josefa Bílka. K svatbě potřebovali dispens, neboť tímto sňatkem se její bratranec stal zároveň jejím tchánem.
Žili v domku č.p. 111, jehož polovinu na ni nechal manžel v roce 1910 přepsat. Když se jako živnostník dostal v roce 1912 do problémů a hrozila exekuce, odkoupila jeho polovinu Antonia.
Vypukla l. světová válka a Josef narukoval. Živnost, ve které tehdy pracovalo pět zaměstnanců musela spravovat manželka.
Během války se odbyt výrazně zvýšil a počet zaměstnanců vzrostl na neuvěřitelných osmdesát lidí. Antonia si proto vyřídila živnostenský list a začala podnikat.
V roce 1916 koupila od Mariany Bílkové domek č.p. 153 a zcela ho přebudovala. Domek č.p. 111 přestavěla na továrnu na biče. Po válce byla nucena výrobu omezit, nakonec docela zastavit. Dostala se do finančních problémů. Přišla o dům č.p. 153 a byla nucena nabídnou k prodeji i továrnu na biče. V roce 1923 ji prodala za 94 000 korun Družstvu pro vystavění Sokolovny. V té době bydlela i s dětmi v podnájmu u pekaře Kliše.

V roce 1932 začala stavět domek pro nejstarší dceru. Tato stavba č.279 nesla stopy finančního propadu, do kterého se dostala. Byla malá, bez vody, bylo v ní zima.

Svou houževnatostí se Antonia opět dostávala nahoru. Její význam rostl. V roce 1938 se na kandidátce pro volby předsednictva Samostatného společenstva v Místku objevila poprvé žena, kterou zvolili náhradnicí. Byla jí Antonie Bílková z Metylovic.
Podařilo se jí postavit vedle malého domku č.279 důkladný jednoposchoďový dům číslo 73, kde byly dílny a kancelář. Pracovalo tam hodně žen a děvčat z obce. Kromě bičů se vyráběly kožené rukavičky, kabelky a šperky z kůže. Její dvě dcery a syn se ve firmě vyučili. Učňovská léta tam prožila i neteř Marta Magdoňová. Později odešla ke strýci Valentinu Bílkovi, kde našla lepší podmínky. Její maminka si brávala od Antonie biče a podomácku je uzelkovala. Paní Marta také ke konci války chodila s tetou prodávat biče na Hanou. Nabízely je po domech za jídlo.
U Antonie pracoval mimo jiné také Valentin Halata, zvaný  „Basista“. Vzpomínal, že byla velmi přísná na pracovní morálku a dokázala riskovat. Někteří lidé oceňovali její schopnost dostat se z krize a začít znovu.

Syn Jan měl v Ostravě malý obchod, kde vyrobené předměty prodával. Chtěl zavést i obchod v Rakousku. Odbyt měl zajištěn. Ale k tomu už nedošlo. Ani nově postavený dům už nestihli omítnout.
Před znárodněním stačil syn zakopat kůže v Čupku. Místo neprozradil ani dcerám. Stroje ukrýt nešlo a tak je zabavili a nechali stát venku na dešti. Tím se zcela znehodnotily.
V roce 1952 byla vsazena do presbytáře kostela dvě vitrážová  okna. Jedno z nich uhradila paní Antonia Bílková.

Vrátíme se na hlavní silnici. V domku za hasičskou zbrojnicí bydlel
Bílek Sylvestr, č.p. 79
Kvůli rozlišení měl přízvisko Carbol. Řemenářství už provozoval jeho otec Vavřín. V rodinné firmě pracovali synové Sylvestr, Teofil, Bohuš a dcery Milada a Františka. Později převzal firmu syn Sylvestr. Kůže vydělávali doma. Z vyčiněných kůží řezali biče a ty pak roznášela neteř Bernardina Svobodová na prodej. Jezdila především na jižní Moravu.

Přes cestu, za domkem pana Kuhejdy měl firmu
Němec Jan, č.p. 144
Jeho přízvisko bylo Vandrovníček. Otec měl živnost v domku naproti Sokolovny. Jan bojoval v 1. světové válce a vrátil se jako ruský legionář. Za druhé světové války byl v koncentráku za to, že poskytl jídlo a oděv příteli z legií, který byl na útěku před gestapem.
Pan Němec vydělával kůže, vyráběl biče, kapice, šňůrky do bot a postroje na koně. Jeho syn se v řemenářství vyučil. V živnosti pomáhal Metod Havlák a příbuzná Hanka Lepíková. Biče jim prodával pan Vašenda, který zboží rozvážel na kole.

Když skupina mužů z Válcoven dělala razii v Metylovicích, dorazila i k panu Němcovi. Hledali hlavně stroje. Ale žádné nenašli. Byla to malá firma a jediný „stroj“, který vlastnila, byla kulačka. Protože v té době měl pan Němec již důchodový věk, nemusel pracovat v Gale a byl mu vyměřen maličký důchod.

Stranou od silnice, která se zvedá do Vrchoviny stál malý domek. Před několika lety byl zbořen. V něm měl živnost
Tajchman František, č.p. 86
V letech 1943-45 se u něho vyučil pan Václav Pečinka. Zkoušky z teorie skládal v Místku, praktické u pana Sylvestra Bílka. Musel před ním vyrobit bič. Po vyučení  ve firmě zůstal, pracovali s panem Tajchmanem sami. Vydělávali kůže, které pocházely z Argentiny. Vyráběli také biče a to hlavně biče kočárové, které měly dvacet pět uzelků. Mimoto šili aktovky, tašky a peněženky. Zboží posílali do Jugoslávie.
Pan Tajchman byl předsedou řemenářů v obci. Jejich schůze se odbývaly na Čihadle. Byl také kapelníkem a mnoho mladých lidí naučil hrát na harmonium, harmoniku nebo na dechové nástroje.
Dne 1.1.1946 nastoupil jako varhaník při zdejším kostele. Bylo mu tehdy čtyřicet šest let a hrál až do roku 1967. Řídil pěvecký sbor, který zpíval za doprovodu kapely nejen v kostele, ale vystupoval i pro veřejnost na Čihadle. Po druhé světové válce se významně podílel  na pořízení nových varhan.

Došli jsme na konec dlouhé šňůry řemenářských živností v Metylovicích. Chtělo by to optimistický závěr. Žádný není. Majitelé znárodněných firem, kteří už byli staří, dostali důchody ve výši 180-200 korun. Ti mladší šli pracovat do Galy v Palkovicích, kam byly převezeny zabavené stroje a zařízení.
Prvním vedoucím v Gale byl člověk z Prostějova, který řemeslu vůbec nerozuměl. Jeho lidské kvality zhodnotila pamětnice krátce: „Byl to neřád“. Zaměstnanci proti němu protestovali a dosáhli změny.  Nástupce už byl slušný člověk.  
Asi po dvou letech Galu přemístili na Slovensko. Tam ale nebyla kožařská tradice a tudíž ani lidé, kteří by řemeslu rozuměli. Družstvo se záhy rozpadlo.
Tak skončila slavná řemenářská výroba v Metylovicích.

Děkujeme všem, kteří s nevšední ochotou zapůjčili staré fotografie, případně doplnili nebo opravili údaje o svých předcích – řemenářích.
                                                                                                                  Marie Bartková, Milan Hajdušek